RETROTECHNIK
Prožíváme snad nejvýznamější období elektrotechnické revoluce od doby vynálezu šroubu a matky.
Přináší to mnohé. Dobré i špatné.
Toho dobrého však i ubývá.
Dnešní doba je plná levného šlendriánu, konzumního plastu, rafinované chemie, která nám plní zorná pole, plná chytré elektroniky, která s námi manipuluje, řídí náš čas, naše konání a činí tak postupně, abychom se nezalekli, nevyšokovali a nerozmlátili její plastová těla a digitální duši.
Stáváme se otroky elektronických korporací, hledači zásuvek, dobíječi baterií, adoptivními rodiči telefonů, počítačů, přístrojů pro zábavu, požíračů našich výplat a načeho času.
Zdánlivé pohodlí, kterými nás odměňují nám postupně bere instinkty, vzdaluje přírodu a klade nenápadně bariéry mezi nás a naše blízké.
Mobilní přístroje nás měří, soukromí se stává iluzí a člověk nositelem umělé inteligence nového druhu.
Je pro nás normálnější koukat do diod, než si zapískat, nebo koukat na stromy. Jsme požíráni a rozkládáni organizovanými houfy elektronů a umělého světla.
Ubývá fortelu, pečlivosti, individuálního tvořivého umu a individualit jako protiváhy konformní odevzdanosti, konzumu a touze po rychlé, snadné a výnosné efektivitě.
Rychlá spotřebovatelnost se stává cílem mnohých ředitelů světa a zdánlivé sliby jistot jen krátkozrakou iluzí.
Lidská důstojnost se ztrácí v davu vybledlých tváří, v bezezdných pracovištích a v pravidelnosti našeho pohybu sem a tam.
Pravidelnost je zaklínadlem.
A tak mne napadlo se pokusit...
Vrátit život starým dobrým hezkým věcem. Nacházet v nich smysl v této nesmyslné době.
Pokusit se nalézt druhé, kteří mají nebo mohou mít podobné cíle. Pokusit se alespoň kousek světa ovlivnit touto snahou.